Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Jaroslav Borkovec

7. 11. 2019, Reflex, str. 62, Causa, HANA BENEŠOVÁ

JAROSLAV BORKOVEC 16. 6. 1906–5. 11. 1949

POPRAVENÝ KOMUNISTY. JEHO MANŽELCE PŘEDALI JENOM BRÝLE.

Před sedmdesáti lety, 5. listopadu 1949, byl za protistátní činnost a přípravu ozbrojeného převratu popraven advokátní koncipient Jaroslav Borkovec. V den výročí vykonání hrdelního trestu začala v Kaňkově paláci výstava ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ a vychází stejnojmenná kniha.

„MILÁ MARIE. Píši Ti tento dopis v plné rozvaze a klidu po rozsudku, který Ti je znám. Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem Tě poznal, než jak Tebe a později naši dceru Mahulenku udělat šťastnou.
Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad moje síly. Prosím Tě jenom, abys mi odpustila všechny ty chvíle utrpení, které jsem Ti připravil.
Věřím, že najdeš štěstí...“
V záhlaví dopisu manželce Jaroslav Borkovec nezapomene uvést datum – 4. srpna 1949. „Vychovávej naši dceru, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno. Snít a nepodlehnout snění, být tupen a sám netupit, tak nějak to říká R. Kipling ve své nádherné básni Když… Podle toho řiď výchovu Mahulenky. Mám jen jedno přání, aby tyto chvíle netrvaly dlouho, abys Ty a celá moje rodina mohly mít klid.“ O tři měsíce později, 5. listopadu 1949, ho odvedou na popravu. V cele si sundá brýle.
Na dvoře pankrácké věznice předseda senátu Jaroslavu Borkovcovi přečte v půl sedmé ráno rozsudek a zeptá se ho na poslední přání. Odsouzený požádá, aby jeho ženě vyřídili, že poslední vzpomínka patřila právě jí. K šibenici jde mlčky. V 6.34 mistr popravčí hlásí provedení výkonu trestu. O deset minut později lékař konstatuje smrt udušením.

PRAŽSKÝ ZASTUPITEL

Jaroslav Borkovec se narodil 16. června 1906 v Jaroměři jako prostřední ze tří dětí. O rok starší bratr Zdeněk se stal v dospělosti kriminalistou, sestra Danica se vyučila modistkou. Po maturitě Jaroslav absolvoval roční kurs na obchodní akademii. V říjnu 1926 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Na studium mu mnoho času nezbývalo. Od roku 1927 pracoval na plný úvazek v právní sekci Úrazové pojišťovny dělnic ké pro Čechy a rovněž se začlenil do politického života.

V květnu 1938 ho v obecních volbách zvolili pražským zastupitelem za Národní sjednocení. Mimo jiné předsedal technické komisi.

Záhy po německé okupaci se zapojil do odboje. Rozšiřoval letáky, účastnil se konspiračních schůzek. Jaroslavův starší bratr, kriminalista Zdeněk Borkovec, který rovněž působil v odboji a mimo jiné svou duchapřítomností napomohl k útěku Ladislavu Feierabendovi, varoval mladšího sourozence, že je v hledáčku gestapa.

Na konci května 1940 byl Jaroslav Borkovec zatčen a v říjnu 1941 odsouzen za přípravu velezrady ke třem letům káznice. Věznění na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně, Drážďanech a ve Waldheimu podlomilo zdraví. Naštěstí byl však po odpykání trestu propuštěn. Našel si dělnické zaměstnání a spolu s bratrem pokračoval v ilegální činnosti. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání.

Po válce od prezidenta Edvarda Beneše obdržel Československý vá lečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.

V září 1945 se oženil s Marií Svobodovou, o šestnáct let mladší, v listopadu téhož roku dokončil právnická studia. V březnu 1946 nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře JUDr. Václava Havelky na pražské Národní třídě.
V červenci 1948 požádal o zápis do seznamu advokátů. Žádosti nebylo kvůli opožděnému podání vyhověno. Borkovcovo odvolání proti rozhodnutí správní komise bylo zamítnuto s odůvodněním, že „mohl dosíci hodnosti doktora práv již před 15. březnem 1939“. V poválečné době se už Jaroslav Borkovec politikou nezabýval, angažoval se pouze ve Svazu osvobozených politic kých vězňů a pozůstalých po politických vězních a ve sportovním klubu Slavie, jemuž odjakživa fandil.

SEBEVRAŽDY

Jaroslavův bratr Zdeněk Borkovec, od roku 1947 vrchní kriminální rada, vyšetřoval krátce po Únoru dvě sebevraždy. Jedenáctého března 1948 pět minut před sedmou ráno byl přítomen u ohledání těla Jana Masaryka, které leželo pod okny Černínského paláce, i u prohlídky Masarykova bytu. Kvapné uzavření podivné smrti ministra zahraničí údajně Zdeněk Borkovec komentoval slovy, že se takto rychle nevyšetřuje ani krádež slepic…

Osmého května 1948 správcová domu na Dürichově náměstí oznámila na stanici pád neznámé ženy z pavlače ve čtvrtém patře. „V zemřelé byla zjištěna Pavla Tomanová, manželka vysokého úředníka ministerstva vnitra Zdeňka Tomana.“ Ten byl tehdy druhým týdnem ve vazbě. Sebevraždu Tomanové měla vyšetřit Oblastní kriminální úřadovna, potažmo její vedoucí Zdeněk Borkovec. Pitva neprokázala cizí zavinění. Zkušený kriminalista chtěl po ministerstvu vnitra, aby zjistilo adresy příbuzných, kteří by se postarali o sedmiměsíčního syna Tomanových. Nestalo se tak…

Ještě v květnu 1948 byl Zdeněk Borkovec zbaven služební povinnosti.
V souvislosti s případem svého bratra skončil na podzim 1949 čtyři měsíce ve vazbě. Až do důchodu neopustil dělnické prostředí – pracoval v hutích, jako zeměměřičský dělník a závozník.

ZNOVU NA PANKRÁCI

Pro Jaro slava Borkovce si poprvé přišli 13. prosin ce 1948. Se změnou politického zřízení se neztotožnil. Netajil se tím, že „soukromé vlastnictví a soukromou iniciativu pokládá za hybnou páku pokroku lidstva a z toho důvodu nemůže být komunista“.
Kdosi ho udal, že se nevybíravě vyjadřuje o Martě Gottwaldové.

„… hanobil choť presidenta Gottwalda, že vypadá jako řeznice a že je bývalá prostitutka.“ Svým známým Jaroslav prý také řekl, že se pokusí nějak pomoci jejich rodinné přítelkyni Věře Hložkové, jež byla v srpnu 1948 zatčena. (Věra Hložková byla později nasazena do cely k Miladě Horákové a v pardubické věznici „dostala na starost“ sestru Zdeňka Tomana, Aurélii Rosenbergovou.) Metody komunistické justice právníka Jaroslava Borkovce zaskočily.
Překvapilo ho, že ani dva měsíce po svém zadržení nehovořil s vyšetřujícím soudcem. „Nedovedu si celou věc vůbec vysvětlit, že něco podobného jest vůbec možné.

Mám však dostatek trpělivosti a dosti zkušeností z více než tříletého věznění za protek torátu, takže mě nemůže nic přivést z dobré nálady. To bych chtěl, aby sis uvědomila a neměla o mě starosti,“ psal z vazební věznice manželce. Tentokrát se nemýlil – 22. února 1949 byl propuštěn. Krátce nato ho oslovil major Květoslav Prokeš, jenž byl na jaře 1948 vyřazen z vojenské služby. Sdělil Borkovcovi, že ho v prosinci kontaktoval muž ze Západu, jenž se představil jako „Spojka číslo 10“ a předal Prokešovi instrukci od podplukovníka Aloise Šedy: „Organizujte podobnou zpravodajskou službu jako v roce 1939 a připravujte podobný počin... Oznamte, zda budete spolupracovat v tomto směru, zda nám můžete hlásit, jaká je situace v ČSR, pomocí této spojky.“

V únoru 1949 kurýr tlumočil Šedův souhlas, aby Prokeš začal spřádat zpravodajskou síť. Květoslav Prokeš se obrátil na řadu lidí – Jaroslava Borkovce, majora Jana Němce, bývalého kriminálního radu Rudolfa Hrbka, podporučíka Oldřicha Vodičku (zemřel na následky brutálního výslechu), generála Vladimíra Přikryla a další. Některé spolehlivé osoby Prokešovi doporučil protinacistický bojovník kapitán Vratislav Janda, jenž velel 15. rotě v Benešově.

SMĚLÉ PLÁNY

Povstání mělo vypuknout 17. května 1949 ve tři hodiny ráno. Rudolf Hrbek a Vratislav Janda měli se čtyřiceti muži obsadit Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Praze, z Pelhřimova mělo dorazit sedmdesát samopalníků. V plánu bylo osvobození politických vězňů na Pankráci a obsazení rozhlasu.
Politické provolání, jež by v rozhlase zaznělo, dle vyšetřovacích záznamů sepsal Jaroslav Borkovec.

Stojí v něm: „V poslední době bylo zjištěno, že samostatnost ČSR a bezpečnost jejího lidu jsou krajně ohroženy. Nezodpovědné živly namnoze převlečené do stejnokroje dělnických milic a příslušníků SNB ohrožují nebezpečně pokojný lid a ruší mír v zemi… S okamžitou platností se rozpouštějí všechny složky dělnických milicí a útvary SNB. Bezpečnostní a posádkovou službu ve státě přebírají zvláště k tomu určené jednotky čs. branné moci a příslušníci SNB, jichž totožnost bude znovu přezkoušena…“ Květoslav Prokeš, Jaroslav Borkovec a Rudolf Hrbek chtěli jmenovat novou vládu.

Za ministra obrany si například přáli generála Heliodora Píku, jenž se od května 1948 nacházel ve vazbě a 21. června 1949 byl popraven, na postu ministra vnitra viděli generála Josefa Bartíka, jenž byl ve vězení už od 9. března 1948.

Smělé plány utnulo zatčení jedné z Prokešových spojek. Z obav, že je vše vyzrazeno, Prokeš s Borkovcem akci 16. května 1949 odvolali. O několik hodin později začalo rozsáhlé zatýkání…

Jaroslava Borkovce označili za ideologa spiknutí. Soudní přelíčení s třiatřiceti osobami se konalo od 25. do 30. července 1949. Květoslav Prokeš, Rudolf Hrbek a Jaroslav Borkovec byli jako hlavní organizátoři obviněni z přípravy ozbrojeného puče, jehož cílem bylo podle obžaloby „odstranit prezidenta republiky, vládu, celý lidově demokratický řád republiky, rozpustit Národní shromáždění, zrušit instituci národních výborů, zrušit znárodnění a vyhlásit vojenskou diktaturu… Jejich činnost byla značně nebezpečná již svým promyšleným postupem…“

Květoslav Prokeš, Jaroslav Borkovec a Vratislav Janda dostali provaz. Rudolf Hrbek a blízcí spolupracovníci skupiny, Dagmar Tůmová a Jan Pragner, byli odsouzeni na doživotí. Zbývajícím uložili mnohaleté žaláře. Milost byla zamítnuta.

ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ

„Jaroslav Borkovec byl velmi zdrženlivý, diskrétní a čestný člověk,“ vzpomínala na něj po letech Dagmar Tůmová. „Vystupoval velmi klidně a roz vážně. Vždy s jakýmsi zdravým odstupem k těm, se kterými jednal. Mimo jeho povahové rysy jistě to byly i zkušenosti z jeho žalářování za nacistů. V jeho bytě na Letné jsem ho několikrát navštívila se vzkazy od Prokeše.

Byl ženat, na jeho paní a asi pětiletou dcerku Mahulenu se z našich setkání dobře pamatuji.“

„Advokátní koncipient Jaroslav Borkovec byl jediným zástupcem advokacie, který za svůj boj proti totalitě zaplatil cenu nejvyšší,“ říká advokát Petr Toman, spoluautor knihy Advokáti proti totalitě. „Snažili jsme se o tomto statečném člověku získat co nejvíce informací a setkat se s jeho nejbližšími příbuznými.
Na začátku jsme měli jedinou informaci. V archívních dokumentech České advokátní komory jsme se dočetli, že měl dceru, která se narodila v roce 1946. Spoléhali jsme na poněkud neobvyklé jméno – Mahu lena.“

Po takřka detektivním pátrání se Petr Toman a Ondřej Šebesta s Mahulenou Borkovcovou setkali. „Nebyly mi ani čtyři roky, když tatínka popravili, a maminka o tom nikdy nechtěla mluvit. Pro mě je to pořád bolestivé…“ V paměti jí utkvěla scéna, jak dva muži v dlouhých kabátech prohledávají její dětskou postýlku. „Mamince den před popravou povolili návštěvu.“ Marii Borkovcovou i s malou dcerou vystěhovali z bytu v Bubenské ulici do jednopokojového bytu na Žižkově. „Naše sousedka byla zlodějka, její manžel, kasař, zrovna seděl a obě dcery se živily prostitucí.“ Marii Borkovcové vydali po popravě manželovy brýle. Uchovávala je jako relikvii.

Od 5. listopadu 2019 jsou dioptrické brýle Jaroslava Borkovce součástí výstavy Advokáti proti totalitě, která se až do března koná v sídle České advokátní komory, v Kaňkově paláci na Národní třídě. Shodou náhod Jaroslav Borkovec nedaleko, jen o pár domů dál, v roce 1946 začínal svou praxi jako advokátní koncipient…

***

V PLÁNU BYLO OSVOBOZENÍ POLITICKÝCH VĚZŇŮ NA PANKRÁCI A OBSAZENÍ ROZHLASU.

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi