Nepřehlédněte!


BEZPLATNÉ PRÁVNÍ
PORADENSTVÍ
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Alimenty: moudří rodiče se domluví

9.7.2019, Lidové noviny, str. 14, Daniela Kovářová

Výživné, alimenty, povinnost platit na jiného nebo právo po někom něco pravidelně požadovat. Ze všech rodinněprávních vztahů ten nejviditelnější, nejlépe uchopitelný a nejlehčeji vymahatelný. A přece vyvolává více otázek než odpovědí.

Výživné je souhrnné označení pro vzájemnou pomoc, kterou si poskytují rodinní příslušníci. Právně ji upravuje občanský zákoník a v různých případech různě pojmenovává. Pramení z rodinné solidarity a vzniká přímo ze zákona, což znamená, že k povinnosti plnit není třeba soudního rozhodnutí. V ideálním případě se rodinný příslušník z vlastní iniciativy chápe povinnosti a podle svých možností plní jinému, který je ve slabší situaci a nemůže se živit sám. Takto jednoduše si to zákon představuje a nutno říci, že podstatná část povinných skutečně bez rozsudku své povinnosti plní. Rodiče obvykle pomáhají dětem, děti rodičům, manželé sobě navzájem, otcové poskytují oporu ženám, které otěhotní, příslušníci jedné rodiny si vzájemně pomáhají. To, co leckdy situace komplikuje, jsou mezilidské vztahy.
    Ale pojďme se na tuto problematiku podívat od začátku a nejprve si sjednoťme terminologii. Osobou povinnou budeme označovat toho, kdo má plnit oprávněnému. Povinný mívá pravidelný příjem nebo majetek, oprávněný příjem menší nebo vůbec žádný, protože výživné se přiznává jen tehdy, není-li oprávněný schopen sám se živit. Výživné se hradí v pravidelných měsíčních splátkách, výjimečně se plní jednorázově (pak se nazývá odbytné). Obvykle není pochyb o tom, kdo má ke komu povinnost ho vyživovat. Právo to určuje jednoduše, vždy ve vazbě k příbuzným nejbližším. Nejčastěji jde o rodiče, děti, manžele či registrované partnery a bližší rodinní příslušníci mají silnější vyživovací povinnost než příbuzní vzdálenější. Kdo dluží, musí vědět, že k později placenému výživnému se připočte i úrok z prodlení. Spor nebývá o to, kdo, komu, jak a kdy, ale kolik.

Kolik platím?

Řekněme rovnou: spodní ani horní hranici výživného zákon nestanoví, tabulky a propočty jsou pouze doplňující, každý případ je individuální a s jiným těžko porovnatelný. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné potřeby a majetkové poměry oprávněného. U dítěte se zohledňuje věk, zdravotní stav a školní a mimoškolní aktivity, u dospělého stav jeho příjmu a majetku a důvody, proč není schopen se sám živit. Na straně povinného soud bere v úvahu jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry, proč se vzdal výhodného zaměstnání, ukončil pracovní poměr nebo odmítl nabízenou práci, event. zda nepodstupuje nepřiměřené majetkové riziko. Kdo má dnes platit výživné, se posuzuje podle dnešního stavu, ne podle toho, co měl v minulosti, ani podle očekávání, jež možná v budoucnu ani nenastane. Nejčastější výživné je 2500 korun, nejnižší kolem 1000 korun, vyšší výživné než 20 000 Kč na jedno dítě dnes patrně nevysoudíte, maximálně bude bohatému rodiči uloženo spořit potomkovi na byt nebo na studium. Milé maminky, chcete-li si zachovat stejně vysoké výživné, jako když váš vztah s tatínkem fungoval, nejlepší je nikdy ho neopouštět.
    Pro velikost vyživovací povinnosti je směrodatné, kolik osob povinných je na stejné úrovni, pokud jim povinnost vyživovat plyne ze zákona. Například chybí-li tatínek, lze žádat o výživné prarodiče, nikoliv však jen z jedné strany, ale všechny čtyři – vyživovací povinnost se mezi ně rozloží a na každého prarodiče vychází po čtvrtině. Na tento fakt by měly myslet maminky, které si stěžují, že za otcovo výživné dítě neuživí. Zapomínají, že rodiče jsou vždycky dva a matka má stejnou povinnost dítě vyživovat jako otec.
    Pochopitelně není výživné jako výživné a jeho velikost pro různé vztahy zákon stanoví odlišně. Například manžel i manželka mají mít stejnou životní úroveň, což znamená, že každý z nich by měl mít stejně velké a volně použitelné prostředky (tedy něco jako kapesné). Podobně má mít nezaopatřené dítě stejnou životní úroveň jako jeho rodiče. Tato věta teoreticky a v občanském zákoníku krásně vypadá, reálně však žádný potomek ani jeho matka nic podobného nemohou čekat. Studujícím dospělým dětem nenáleží milionová konta ani osobní auta, ačkoliv rodič takovými statky může disponovat. Složitá je také situace, pokud je dítě po rozchodu rodičů ve střídavé péči, ale přitom životní úroveň jednoho rodiče není s životním standardem toho druhého souměřitelná. Rozvodem manželství, resp. rozpadem registrovaného partnerství právo na stejnou životní úroveň končí a rozvedený dosáhne maximálně na přiměřené alimenty za podmínky, že není schopen se živit sám pro důvod související s manželstvím, což je nejčastěji péče o společné nezletilé děti.
    Není-li matka dítěte za otce provdána, má právo na výživné po dobu dvou let od narození dítěte a na příspěvek na výbavičku pro dítě a další náklady spojené s porodem a se slehnutím. Občanský zákoník počítá s výživným také pro stárnoucí a nemohoucí rodiče, povinnými jsou podle práva dospělé děti. Zvláštním druhem výživného je právo na zaopatření, které po omezenou dobu náleží pozůstalým po smrti toho, kdo své příbuzné vyživoval.

Ochota platit = teplota vztahu

Výživné je oblíbené bulvární téma. S alimenty se pojí mnohé předsudky a legendy, například že tatínkové výživné odmítají platit, že ve věznicích jsou davy odsouzených neplatičů a že naše zem je plná matek samoživitelek, jež se svými ratolestmi umírají hlady. Neziskové organizace a aktivistické spolky dští síru na stát žádajíce, aby za otce neplatiče převzal jejich dluhy na svá bedra.
    Tito naivové problém zveličují. Vycházejí z chybných předpokladů, zejména ze soudních statistik, v nichž se ale neobjevuje většina rozumných rodičů, kteří se dohodnou mimosoudně. Ochota tatínků platit na děti je přímo úměrná teplotě vztahů s jejich maminkami. Čím jsou vztahy bývalých partnerů horší, tím je snaha otců platit vysoké výživné do rukou matek menší. Přímo úměrná této závislosti je pak nenávist matek, jež práva svých dětí tvrdě vymáhají. Zapomínají, že náš svět nefunguje podle práva, ale v souvislosti se vztahy mezi lidmi.
    Představme si řadu spojených nádob, v nichž jsou tekutinou rodinné vztahy. Nádobami jsou péče o děti, výživné, styk, předávání, pomoc, podpora, majetkové vypořádání a vztahy s prarodiči a v tekutině reagují tolerance, pochopení pro chyby, omyly, nedokonalosti, pozdní platby a pozdní příchody. Samotné výživné se ze soustavy prostě nedá vypreparovat ani posuzovat odděleně. Maminku, jež se neohlíží na své vztahy k otci a která otce před dítětem pomlouvá, vymýšlí si dětské nemoci, aby nemusela tatínkovi umožnit víkendový styk, nemůže překvapit, že nevymůže vyšší výživné, což funguje i opačně. Pokud tatínek odmítl přispět potomkovi na letní tábor, o matce soudí jen to nejhorší a její výchovou nahlas opovrhuje, těžko může očekávat ochotu ke spolupráci.
    Obě strany vegetují v klamné představě, že když jim občanský zákoník anebo soudní rozhodnutí přiznaly nějaký nárok (na děťátko nebo na výživné), stačí si dupnout, poručit, pohrozit soudem anebo pokutami – a druhá strana poslušně nastoupí připravena plnit své povinnosti. V žádné lidské činnosti podobné kouzlo nefunguje, je proto zajímavé, že tyto brutální nástroje proti sobě používají právě rodinní příslušníci v naivní víře, že lze soudním rozhodnutím vymoci lásku, náklonnost, spolupráci nebo respekt.
    Je přitom pravidlem, že u soudu chce každá maminka výživné maximální, pravidelně, ihned a na svůj účet nebo do ruky, zatímco každý tatínek se snaží mít v soudním rozhodnutí nebo v dohodě stanovené výživné co možná nejnepatrnější. Ne že by tatínkové nechtěli na své děti platit, to je jen špatný překlad jejich jednání, jímž se maminky často ohánějí. Otcové stejně jako matky své děti nadevše milují, jen se jim obvykle zvedá žaludek při představě, že mají těžce vydělané peníze dávat do ruky právě svým expartnerkám. V minulém díle jsme se věnovali konstrukci rodičovské odpovědnosti, podle které mají rodiče o všem pro dítě podstatném rozhodovat spolu. Této zákonné úpravě ovšem neodpovídá, pokud maminka bez domluvy s otcem koupí synovi kolo, dovolenou nebo drahé brýle a pak po něm požaduje půlku, či dokonce celou částku uhradit. Soudní judikatura dnes také stále častěji ve výživném zohledňuje náklady, které musí rodiče vynaložit na styk dítěte s tím druhým. Blíží se doba, kdy bude pravidlem systém v minulosti nevídaný: že se rodiče v zajištění dopravy dítěte za druhým rodičem střídají.

Doporučení na závěr

Ani v oblasti výživného jednoduchá řešení příliš nefungují, nicméně nejhorší možnou variantou je podání žaloby k soudu, návrhu na výkon rozhodnutí, trestního oznámení či zahájení exekuce. Nikdo totiž rád neprohrává, nikomu se nelíbí poslouchat po příkazu.
    Moudrá maminka udržuje s tatínkem nadstandardní vztahy, protože pak se tatínek nebude zuřivě bránit, má-li vyhovět její prosbě. Podobně moudrý tatínek dobře ví, že s vývojem dítěti rostou nejenom končetiny, ale i jeho potřeby, proto čas od času sám od sebe začne platit víc, než kolik platil předloni.
    Moudrá maminka naopak pochopí, když se otci podnikateli v podnikání právě nedaří anebo když ho vyhodí z práce, a navrhne placení nižšího výživného, podobně jako když se otec ožení anebo si pořídí další dítě. Moudrá maminka vymění peníze na ruku za věci, které tatínek koupí dítěti sám a ze svého rozhodnutí. Moudrá maminka se nebrání rozšíření styku, protože ví, že tím vlastně ušetří.
    Moudří rodiče sobě navzájem nedělají naschvály, protože vědí, že útočná akce vždy vyvolá protiakci, což nastartuje kolotoč známý v celé historii jako princip „oko za oko, zub za zub“, jenž nikdy nekončí. Trestní oznámení obvykle ničemu nepomůže, snad kromě toho, že povinného spolehlivě naštve. A pokud otec majetek ani příjem nemá, ať už skutečně, nebo oficiálně, je každý další boj zbytečný, podobně jako jsou k ničemu výdaje za právníky.
    Maminka si prostě nevybrala nejlepšího otce pro své dítě, a tak jí nezbývá než přijmout zodpovědnost a upřít své snažení jiným směrem. Za všechny chyby se v životě prostě platí a nikdo netvrdí, že tento svět je spravedlivý.

Autorka: advokátka a bývalá ministryně

* JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009–2010). * Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku. * Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou

pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.

Ani u výživného jednoduchá řešení příliš nefungují. Nejhorší možnou variantou je podání žaloby k soudu, návrhu na výkon rozhodnutí, trestního oznámení či zahájení exekuce. Nikdo totiž rád neprohrává, nikomu se nelíbí poslouchat po příkazu.

ABECEDA RODINNÉHO PRÁVA Všechno začíná a končí v rodině. Z rodiny jsme vyšli, rodiny tvoříme během svého života, k rodině se vyjadřujeme jako k věci nám důvěrně známé, podobně jako ke škole nebo k fotbalu. Rodinné vztahy upravuje rodinné právo, kterému se však v žádné škole neučíme. Používáme je vůbec správně? Víme, jak funguje a jak nás i naše blízké ovlivňuje? Pomáhá nám, nebo škodí? Devítidílný seriál Abeceda rodinného práva, jehož šestý díl dnes v Lidových novinách vychází, se snaží nalézt na tyto otázky odpovědi.

 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi