Nepřehlédněte!


GDPR    
pro advokáty a AK    
ZDE    

  • FOO
  • FOO
  • FOO

Nábor klientů advokátem prostřednictvím jiných osob

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 3021/17.

Etický kodex advokáta je jedním za základních stavovských předpisů, jehož naplnění musí být primárním zájmem každého advokáta.
Z odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadeného usnesení okresního soudu, neboť byl toho názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 13. 2. 2013 rámcovou smlouvu o poskytování právních služeb se společností B. a. s. Touto smlouvou se stěžovatel zavázal vymáhat splatné pohledávky jiných subjektů, které společnost B. a. s. označí, popřípadě i pohledávek zajištěných směnkou. Úhrady za služby poskytnuté podle této smlouvy měly být zasílány společností B. a. s. na účet advokáta. Společnost B. a. s. se zavázala udělit stěžovateli k právnímu zastupování plnou moc nebo zajistit udělení plné moci jiným subjektem, pro který bude právní služba poskytována. 
Stěžovatel zastupoval vedlejšího účastníka na základě dohody o plné moci, jejímž písemným stvrzením byla plná moc, podepsaná dne 20. 3. 2012, udělená k vymáhání pohledávky proti povinné. Spolu s plnou mocí podepsal vedlejší účastník prohlášení ze dne 8. 6. 2012, ve kterém zakotvil svoji vůli, aby veškeré informace o průběhu vymáhání jeho pohledávky mu byly poskytovány prostřednictvím společnosti B. a. s. 
Stěžovatel učinil v předmětné kauze dva úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) a dále dva „půl úkony“ právních služeb (přípravu a převzetí v exekuci a exekuční návrh), za které si nárokoval částku 8 929,80 Kč. Společně s plnou mocí podepsal stěžovatel prohlášení, podle něhož veškeré informace o průběhu vymáhání jeho pohledávky mu mají být poskytovány prostřednictvím společnosti B. a. s.
Po poskytnutí právní služby zaslal stěžovatel vedlejšímu účastníkovi dopis, v němž ho informoval o tom, že z důvodů dlouhodobých komunikačních problémů se společností B. a. s. musel od spolupráce s touto společností odstoupit. Dále se dotázal vedlejšího účastníka na stav vymožení jeho pohledávek a zda má zájem o pokračování právního zastoupení. Vedlejší účastník na výzvu stěžovatele nijak nereagoval a ten mu z opatrnosti vypověděl plnou moc z důvodů neposkytování potřebné součinnosti. Následně stěžovatel řádně vyúčtoval poskytnuté úkony právních služeb a požadoval jejich úhradu po vedlejším účastníkovi. Jelikož tento předepsanou částku neuhradil, domáhal se na něm stěžovatel úhrady prostřednictvím žaloby.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), pro rozpor s § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s čl. 32 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996 č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších usnesení (dále jen „etický kodex“). Pochybení spatřoval okresní soud v tom, že stěžovatel použil k náboru klientů jiné osoby - společnost B. a. s., které předal plné moci s určením, aby je při získávání klientů pro stěžovatele použily. Společnost B. a. s. tuto plnou moc zaslala vedlejšímu účastníkovi, který ji vyplnil a zaslal zpět. Tímto způsobem nemohlo podle názoru okresního soudu dojít k platnému uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. Současně měl okresní soud za to, že stěžovatel účtované úkony právní služby skutečně vykonal. Jelikož byla smlouva považována za neplatnou, dospěl okresní soud k závěru, že se vedlejší účastník na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil, neboť mu byly poskytnuty právní služby, za něž je jinak obvyklé hradit odměnu. Vedlejší účastník vznesl v řízení námitku promlčení takového nároku, kterou shledal okresní soud důvodnou. K provedení posledního úkonu právní služby došlo dne 8. 6. 2012 a tímto dnem také došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení - žaloba byla podána až 18. 5. 2016.  Pro případ, že by shora uvedená argumentace nebyla správná, posoudil okresní soud shora popsaný vztah mezi stěžovatelem, klientem a společností B. a. s. ze tří dalších hledisek, jež vždy vedly k zamítnutí žaloby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil se závěry okresního soudu, neboť podle jeho názoru čtyři soudem vyslovené argumentační závěry jsou ve vzájemném rozporu. Došlo tím k porušení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a tím i čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud soud prvního stupně v jedné části napadeného rozsudku uvádí, že smlouva o poskytování právních služeb ze dne 13. 2. 2012 je neplatná pro její rozpor se zákonem, potom podle názoru stěžovatele nemůže v dalších částech napadeného rozsudku uvést, že pokud by se ve své předchozí úvaze mýlil, tak lze uzavřít, že se podle předmětné smlouvy postupovalo a zároveň z ní vyplýval i stěžovatelův nárok na odměnu.
Z napadeného rozsudku není podle stěžovatele zřejmé, ze kterých důkazů při stanovení svých závěrů soud prvního stupně vycházel, když by i tyto důkazy musely být ve vzájemném rozporu. Dále není podle stěžovatele zřejmé, zda se soud prvního stupně přiklání k názoru, že smlouva mezi ním a klientem byla vypovězena platně či nikoliv - v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí okresní soud obě stanoviska. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal a blíže vyložil svůj právní názor týkající se dalších tří (alternativních) závěrů okresního soudu. V souvislosti s uvedeným případem poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275), ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3645/10 (N 189/63 SbNU 199), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3902/11 (N 62/64 SbNU 727) a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455). Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, nesoucí znaky svévole a libovůle. 
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud poukázal na to, že ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby „jen“ ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud v tomto řízení není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud považoval v projednávané věci za přiléhavé vyzvednout argumentaci okresního soudu, jenž ve svém odůvodnění zdůraznil roli etického kodexu při výkonu činnosti advokáta. Jde o jeden ze základních stavovských předpisů, jehož naplnění musí být primárním zájmem každého advokáta. Okresní soud dal svým rozhodnutím najevo, že opomenutí zásad a principů, na nichž je etický kodex advokáta založen, může nabýt rozměru, majícím za následek ztrátu sporu, jako se tomu stalo i v předmětném případě. Pokud příslušný soud svůj závěr řádně odůvodní, nelze proti takovému postupu z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud při projednávání předložené věci zaměřil na to, zda lze závěry, k nimž příslušný okresní soud dospěl, považovat za ústavně konformní. Nároky na odůvodnění stanovil Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11.
Ústavní soud konstatoval, že namítá-li stěžovatel, že § 32 etického kodexu je dán primárně na ochranu ostatních advokátů, jedná se o výklad notně zúžený. Citované ustanovení upravuje otázku náboru klientů prostřednictvím jiných osob. Z jeho odst. 2 se podává, že „K náboru klientů nesmí advokát použít jiných osob, a to ani vlastních klientů. Za takové nepřípustné použití jiných osob se považuje též, předá-li jim advokát své informační prostředky nebo plné moci s určením, aby jich při získávání klientů pro advokáta použily.“ Ústavní soud uvedl, že na základě rámcové smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi stěžovatelem a společností B. a. s., a popisu mechanismu uzavírání plné moci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nelze okresnímu soudu vytknout, že již jen z těchto dokumentů učinil závěr o náboru klientů prostřednictvím jiné osoby, jež je etickým kodexem advokáta vyloučena.
Ústavní soud uvedl, že podle jeho názoru lze smysl a účel shora citovaného ustanovení etického kodexu spatřovat též v ochraně samotných potencionálních klientů, již by se v opačném případě mohli stát cílem některého z marketingových nástrojů advokáta. V neposlední řadě se jedná o ustanovení směřující k zachování důstojnosti advokátního stavu jako takového. 
Pokud stěžovatel brojí proti konceptu samotného rozhodnutí okresního soudu, kdy tento vyložil svůj právní názor na věc a poté uvedl další tři hypotetické závěry, jež by se argumentačně uplatnily v případě, že by předchozí varianta nebyla správná, nelze podle názoru Ústavního soudu takovému postupu ničeho vytknout. Je pravdou, že se jedná o postup nezvyklý, nicméně podstatné je, že z odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelný právní názor nalézacího soudu. Doplnění argumentačních alternativ je nepochybně vedeno snahou o vydání přesvědčivého rozsudku, jež však klade zvýšené nároky především na soudce samotného. Nicméně superlua non nocent. Ústavní soud dovodil, že v souvislosti s uvedenou námitkou stěžovatele je nepřehlédnutelné, že všechny argumentační alternativy soudu vedou vždy ke shodnému závěru, a to zamítnutí žaloby. Přitom již samotná základní verze odůvodnění je dostatečně přesvědčivá, řádně odůvodněná a naplňuje kautely spravedlivého procesu, jež jsou na ně kladeny čl. 36 odst. 1 Listiny. 
Ústavní soud konstatoval, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Závěrem Ústavní soud dodal, že obdobným případem téhož stěžovatele se v minulosti tento soud již zabýval v odmítavém usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3149/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V tomto řízení považoval Ústavní soud za ústavně konformní závěr obecného soudu o tom, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně věcně legitimovaný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
 

Přejít na hlavní stránku Zobrazit desktop verzi